Internetový obchod nakladatelství VOLÁNÍ/Knihy zboží

15 STUPŇŮ NA CESTĚ K PRAVÉMU ŽENSTVÍ 255 Kč

15 přednášek - pojednání od autorky Martiny Štokrové.

Stupně na cestě k pravému ženství – stupeň čtvrtý

Řeč těla

Lidský duch se projevuje skrze své tělo nejen slovy, ale také i svými pohyby. Stejně jako stupeň ušlechtilosti mluveného slova odpovídá stupni ušlechtilosti, a tím zralosti našeho ducha, tak i každý náš pohyb hovoří jak o našem momentálním stavu naladění, tak i o celkovém stavu ušlechtilosti a prosvětlenosti našeho ducha.

Zvláště pak u žen je tento projev nesmírně vnímatelný a nevědomě tak působí na druhé. Buďto svým přirozeně půvabným projevem, plným harmonie a vznešené krásy, nebo až obhroublou, disharmonickou formou, která tak snižuje i nevědomky úctu druhého člověka k takové ženě.

Jen pozorujme v klidu a důkladně, jak dnes ženy drží a nesou své tělo, jak gestikulují rukama při jakémkoliv hovoru, jakou klátivou chůzí často chodí, a především, jak si toto své působení ani trochu neuvědomují.

Pokud se podíváme na obrazy starých mistrů a budeme se soustředit právě na držení těla žen zde vyobrazených, pak zjistíme, že ve většině případů z těchto obrazů na nás dýchá jistý druh vznešenosti a půvabu. Mnohdy si říkáme, že je v tom určité dávno ztracené kouzlo. Mnozí nad tím mávnou rukou, že se to vše do dnešní doby vůbec nehodí. Ženy přece mají své sporty, svá náročná zaměstnání, rodinu, a na to vše mají velmi málo času. A k tomu ještě že by bylo třeba dbát na to, jak držet své tělo při chůzi, při stání, při sezení a při všem tom svém pohybování se?

Avšak to, jak držíme své tělo, právě ovlivňuje náš duch. Vzpomeňte si jen na to, jak si polevujete, když jste unavené a úplně povolíte svá záda, máte dojem, že nesete na svých bedrech snad skálu, pod kterou není možné vydržet stát rovně. A to vše vás tíží stále více až k zemdlení. A pak si naopak vzpomeňte, jak se vám kráčí s lehkostí a svižným krokem, pokud prožíváte stav vnitřní radosti, blaženosti, krásy, že snad by stačilo jen rozepnout křídla a letět. V tu chvíli zdaleka nemyslíte na to, jak držet své tělo, a přesto z vás vyzařuje krása, půvab a ladnost pohybu. Stejně tak je to i s pohybem našich paží, které doprovázejí naši řeč. Pokud se v nitru naladíme na něžné až láskyplné tóny, naše pohyby paží se stávají měkké a ušlechtilé...

Střípky moudrosti 265 Kč

Soubor 43 příběhů autorky Martiny Štokrové.

3. Znovunalezené štěstí

V jednom malém domku na kraji města žili spolu již 9 let manželé Smutní. Měli takový malý domeček se zahrádkou. Hlavně paní Smutná na této zahrádce trávila mnoho času. Smutní byli zatím bezdětní, a tak ženě zbývalo dosti času na péči o tuto malou zahrádku. Vždy se zde mohla plně realizovat a prožívala alespoň trochu štěstí, které jinak ve svém vztahu s mužem postrádala. Cítila se jakousi tvůrkyní a vládkyní, neboť vše na této zahrádce šlo podle jejích představ.

„Jen kdyby jí ten muž alespoň trochu pomohl. Všechno aby si zařídila sama. Ten její Václav by jistě ani nebyl schopen vše takto nejen vymyslet, ale i zorganizovat, zařídit, a nakonec ještě i udělat. To zjistila již dávno, že v tomto směru se na něho vůbec nemůže spolehnout. Když přijde domů z práce, je vždy unavený a kolikrát i nevlídný. Vždyť ona ani neví, zda ji má vůbec rád. Tolik by si přála prožívat romantickou lásku!“

Tak mnoho po ní toužila a v této touze se stále jen nořila do svých snů, které mohla krásně prožívat při práci na zahradě. Pak navečer, když přišla domů, už se musela jen stále zlobit, co vše ten její neschopný muž zase neudělal, nebo udělal, ale špatně, a že ona přece nemůže zařizovat všechno. Její muž do toho všeho při jejích výtkách vždy jen mlčel, což paní Smutnou ještě více rozplamenilo. Když večer uléhala ke spánku, prožívala ještě tíživěji své neštěstí, své nenaplněné touhy po lásce, a tím i po dítěti, které její muž dosud nechtěl. Kdyby se mohla alespoň starat o malé děťátko, pak by mohla být o něco šťastnější. A tak to bylo stále dokola, stále jen kdyby, kdyby, a dny proplouvaly jeden za druhým paní Smutné skrze prsty a mizely nenávratně do dáli.

Pan Smutný byl majitelem nevelké stavební firmy a celý den prožíval ve své práci velké nasazení, neboť stále řešil nové a nové situace, vyplývající z jeho náročné práce. Měl kolem 20 zaměstnanců, což od něho vyžadovalo velké úsilí o získání dosti zakázek. Aby mohl pak být každý zákazník spokojen, museli jeho zaměstnanci odvést co nejlepší práci, a to někdy vyžadovalo mnoho úsilí, zvládnout vše kontrolovat, a pak trvat na co nejkvalitnější práci, kterou vždy ode všech požadoval.

Domů přicházel často velmi pozdě a nesmírně toužil po odpočinku. Co jej však téměř vždy uvítalo doma od jeho ženy, byly většinou jen výtky a výčitky. Neměl sílu na ně opakovaně odpovídat, a tak se raději uzavřel ve svém světě hudby, kterou si tak rád pouštěl. Byla to většinou vážná hudba, která se linula jeho pokojem a při které alespoň částečně mohl čerpat osvěžení, posilu a radost. Vždy se rozesmutněl nad tím, že jeho žena již ztratila svůj dívčí půvab, který ho tenkrát tak oslovil a naplňoval jej štěstím a radostí. Tolik toužil, aby se opět vrátila její dřívější ušlechtilá krása a tichá mírnost, která mu dodávala tolik sil a ze které mohl zpočátku čerpat i mnoho inspirací. Jak jen to je možné, že se to vše ztratilo? Vždyť nyní prožívá jen hrubost v jejích slovech, která jej vždy tak zraňují. Tak rád by jí byl nápomocen i při práci na jejich zahrádce, kde zpočátku pracovali společně. Jen časem se stalo, že jeho Alice chtěla vše rozhodovat sama a začala mu dávat najevo, že ona ví lépe, jak jejich zahrádka má vypadat. Nechtěl se s ní přít, vždyť to se mu příčilo, hádat se se svou ženou kvůli tomu, zda zasadit ovocný stromek nebo keř s růžemi.

Ne, on se nechtěl přít, a tak raději na jejich zahrádku přestal chodit. Cítil stále jen větší prázdnotu v jejich vztahu a jejich prvotní štěstí, které prožívali kdysi dávno, bylo již téměř vše pryč a on nechtěl, aby se z takového vztahu narodilo dítě. Ano, i on by rád vychovával se svou ženou dítě. To by ale musela být znovu ta jeho Alice. Nevěděl však, co učinit, jak změnit běh věcí, které se začaly ubírat zcela jiným směrem, než by on sám chtěl a než by si kdysi dávno dovedl představit. Jen ve svém nitru zoufale prosil, aby se stalo něco, co by mohlo toto jejich vysilující a nešťastné soužití změnit.

Jednoho dne se potkala paní Smutná se svou dávnou kamarádkou z dětství, která právě tlačila kočárek s děťátkem. Z paní Svatavy vyzařovalo takové štěstí a krása, že paní Smutná byla tím vším mocně přitahována. Nemohla tedy odmítnout její pozvání k ní domů. A ať jistojistě s sebou vezme i svého muže. Paní Alici se nejdříve nechtělo brát svého Václava s sebou. Jen by tam jistě někde posedával, ještě by jí dělal ostudu. Ale paní Svatava na tom trvala, a ta její holčička, Julinka, byla tak krásná, třeba by to mohlo Václava oblomit a mohl by svolit k tomu, že by i oni mohli mít nějaké takové děťátko. A tak tedy nakonec souhlasila, že v sobotu přijedou...

7. Ukončení utrpení dobrem

Paní Kulhánková a paní Černá stály před domem, kde se setkaly, když šly vynést smetí. Obě to byly ženy rádomluvné, a tak během chvilky zapředly hovor, který plynul bez přestávky, jako by se ani jedna z žen nepotřebovala nadechnout.

Bylo 9,00 hodin ráno a slečna Libuše šla do školy, kde vyučovala. Jako vždy se usmívala a radovala se z nového dne. Když zahlédla paní Kulhánkovou a paní Černou, přelétl přes její tvář mírný zákmit smutku, přesto se na obě ženy usmála a popřála jim krásné ráno.

„Jo, jo krásné ráno,“ volala paní Černá a směrem k paní Kulhánkové dodala: „To už dávno bylo, už je dopoledne. To se to někomu vyspává, když se nemusí o nikoho starat. Kdo by ji taky chtěl, ženskou bláznivou. Vždyť se na ní podívejte, jak chodí. Jako kdyby měla nějakou vadu nohou. Ať je horko nebo zima, pořád courá ty dlouhé sukně po zemi. To se nedivím, že o ni žádný muž nestojí. Co taky s takovou divnou, bláznivou,“ ukončila své pomluvy paní Černá.

„A jděte, já myslím, že to tak zlé nebude. Působí mile, naše Alenka k ní chodí do třídy a má ji moc ráda,“ povídala paní Kulhánková.

Na to se však opět ozvala paní Černá s dalšími a dalšími pomluvami, které vycházely stále neuvěřitelně rychle z jejích úst, až si paní Kulhánková nebyla zcela jistá tím, co si myslela předtím.

Slečna Libuše přišla do třídy, kde vyučovala dějepis, výtvarnou výchovu a zpěv. Na jejím stole ležela kytička a několik psaníček od dětí. Měli spolu takovou domluvu, že pokud je bude něco trápit, tak si to sepíší do malého psaníčka, protože při tom psaní mnohdy samy najdou odpověď na své trápení, a pokud ne, pak si slečna Libuše psaníčko přečte a pokusí se sepsat příběh, v němž by mohla být ukrytá odpověď, a ten by si pak společně s dětmi přečetli.

Slečna Libuše se posadila ke stolu a jako vždy se zeptala dětí, kdo má pro dnešní den připravenou nějakou hlubokou myšlenku, se kterou by se rád podělil s ostatními. Přihlásila se Markétka a začala hovořit:

„Moje maminka mi říkala, že se mám vždy snažit vycítit, zda je druhý člověk šťastný či nešťastný, zda jej něco nebolí nebo netrápí, abych pak mohla vědět, jak s ním hovořit, nebo jen mlčet, abych prostě uměla soucítit s druhými, ale také s nimi uměla prožívat jejich radost. Ale Bedřich mi říkal, že jemu rodiče vysvětlovali, že se nemáme starat o problémy druhých lidí, abychom nebyli zbytečně zvědaví. A já si myslím, že má pravdu moje maminka, ale zase si nejsem jistá, zda není něco i na tom, co říkal Bedřich. Tak bych chtěla poprosit, zda bychom si o tom nemohli něco povědět.“

Slečna Libuše se usmála a vzpomněla si na své sousedky, které, jak tušila, jistě ještě stojí před domem a místo užitečné práce postupně rozebírají starosti svých sousedů. Zavřela oči a poprosila v maličké vteřině vzhůru, aby směla zachytit ten nejlepší obraz, kterým by pak mohla dětem přiblížit rozdíl mezi opravdovým spoluprožíváním a nečistými pomluvami, které měli na mysli Bedřichovi rodiče.

„Víte, milé děti, lidé se dnes již více setkávají se zbytečnou zvědavostí, závistí a nepřejícností, a tak ani nevěří tomu, že je možné prožívat s druhými opravdové přátelství, které dokáže rozpoznat u blízkého člověka jeho naladění. Z celé historie lidstva je možné poznat, že míru citového prožívání celých národů určovaly vždy ženy, svou schopností jemnějšího vnímání. Tuto schopnost buď dokázaly využívat v čistém, a pak vše okolo nich žilo v čistém vnímání, přátelství, ve spolupráci, v harmonii a lásce. Anebo, když to nebyly schopné naplňovat čistě, potom šířily se okolo nich jen intriky, šarvátky, neřesti a bolest. Ona ta hranice mezi všímavostí čistou a nečistou je velmi tenká, ale dost dobře znatelná.

Na rozlišení vám, děti, je velkým pomocníkem vaše srdíčko, vaše nitro. Pokud vaše vnímání vede k tomu, že dokážete stále jemněji rozpoznávat pohnutky druhých lidí a dává vám to možnost se nejen nechat druhým člověkem obohatit, ale zároveň víte, jak pomoci, pak je to to pravé vnímání druhých lidí. Ale pokud by vaše vnímavost vedla jen k tomu, že druhého pomluvíte, nebo jen budete šířit své povrchní představy o tom, jaký je tento člověk, potom tím jen ublížíte. Později také můžete zjistit, že vše bylo ještě jinak, než to na počátku vypadalo, a pak se těžko, přetěžko napravuje vaše slovo, které jste již vyslali do světa. Já však věřím, že byste jistě všichni chtěli šířit jen to nejkrásnější. Tak na to vždy mysleme. To je pro dnešní den myšlenka, kterou již můžeme uskutečňovat. Nyní si povíme něco o velkém, avšak pyšném Římu.“

Markétka slečnu učitelku poslouchala a říkala si, že mluví stejně krásně jako její maminka, ale také si všimla, že maminka je mnohem šťastnější, protože má tatínka a ten to všechno přesně také tak cítí. Markétka si nebyla jistá, zda slečna učitelka je v tomto směru šťastná a moc ji to trápilo, protože věděla, že slečna Libuška je moc hodná, a přála si, aby mohla být také moc šťastná. A tak prosila s tím nejvroucnějším srdcem vzhůru, aby věděla, jak jen by bylo možné paní Libušce pomoci. Toho dne si však z hodiny dějepisu nepamatovala vůbec nic, ale říkala si, že se zeptá tatínka, zda by byl tak hodný a vyprávěl jí, jak tam v tom velkém Římě tenkrát žili. Tatínek, ten totiž uměl moc krásně vyprávět.

Slečna Libuška si všimla, že Markétka nedávala již moc pozor, když hovořila o uspořádání ve velkém Římě, ale také věděla, že Markétka o něčem moc důležitém přemýšlí, a že se svou zodpovědností, kterou u ní viděla, vše z dějepisu dožene.

Když se odpoledne slečna Libuše vracela domů, zahlédla paní Černou, jak je opřená o své ruce v okně a sleduje vše, co se na ulici děje. Bylo jí té ženy líto. Byla již sama, neboť muž ji opustil a ona zahořkla nejen vůči všem mužům, ale vůči všem lidem, kteří z jejího pohledu neprožili takovou bolest jako ona. Chudák, kdyby druhým nějak pomáhala, mohla by prožívat jistě alespoň nějakou radost, ale takto se jen utápí v zášti.

Tak přemýšlela milá Libuše nad paní Černou, která ze všech obyvatel v domě měla zrovna slečnu Libuši ráda nejméně a škodila jí, jak jen mohla.

Jednoho dne zrovinka paní Černá spěchala rychle, rychle s košem, aby zde stihla paní Kulhánkovou a dozvěděla se zase něco nového, když tu, jak běžela po schodech, jí uklouzla noha. Protože však měla plné ruce smetí, které nechtěla upustit, jen zvedla ruce s těmi kyblíky nad hlavu a zřítila se ze tří schodů jak dlouhá tak široká. Samozřejmě, že vysypala i to smetí. A tak tam zůstala celá vyděšená, nevědouc, co že se to vlastně stalo. Chtěla se postavit, ale nešlo to. Paní Kulhánková mezitím odjela výtahem nahoru až do posledního patra a ostatní v tu dobu už byli v práci. Co teď, přece tu nebude křičet na celý dům o pomoc. Najednou se ozvalo otevírání dveří, pak šramot klíčů v zámku a blížily se rychlé drobné kroky z patra nad ní. Náhle nad sebou spatřila slečnu Libuši. Jak byla najednou vděčná, že chodí do školy později než druzí do práce. Hned se v nitru omlouvala, že jí za to kdy pomlouvala.

Slečna Libuška běžela hned k ní.

„Paní Růženko, co se Vám to stalo?“ zeptala se soucitně.

„Růženko, tak mi dlouho nikdo neřekl,“ pomyslela si paní Černá a hned začala vysvětlovat slečně Libušce, že se nemůže postavit na nohu, že moc rychle utíkala po schodech a nějak jí nohy běžely pomaleji než tělo.

Slečna Libuška hned vzala telefon a volala na pohotovost, aby rychle někdo přijel, že se paní nemůže hýbat, protože zjistily, že paní Černou ještě hodně bolela záda v kříži. Pak ještě zavolala do školy, zda by za ni kolegyně nezaskočily, že musí pomoci jedné paní, která je v nouzi.

„Ach jo,“ vzdychla si paní Černá, „v nouzi poznáš přítele. Ona snad ta slečna Libuše bude taková milá osoba, která ji tu nenechá ležet v bolestech na schodech.“ A další údiv zračil se na tváři paní Černé, když slečna Libuše doběhla domů pro deku a polštář, aby na těch studených schodech se ještě nenastydla. A pak jí celou dobu vyprávěla samé hezké věci o nějakých krásných zahradách, které si pěstujeme svými krásnými myšlenkami, že z toho šla paní Černé jen hlava kolem.

A už přijel i pan doktor. Takový milý a hezký muž. Hned se ptal, jak se paní Černá cítí a jak že se jí to stalo. Paní Černá si najednou uvědomila, že ani tu bolest celou dobu nevnímala, jak poslouchala slečnu Libušku, a ona jí přitom držela ruku na tom bolavém místě. Pan doktor se na slečnu Libušku podíval a poděkoval jí za pomoc.

„Vy budete mít jistě léčivé ruce a hlavně dobré srdce. Dnes se často nestává, že by si lidé takto pomáhali. To Vás, paní Černá, bude mít tady mladá paní ráda.“

„To je slečna, pane doktore, taková hodná, že jo, já na to teď taky přišla. Asi na tom něco bude, když si lidé dokážou pomáhat. Ani kvůli mně nešla do práce a zůstala tu se mnou celou dobu. Taková je hodná,“ chválila paní Černá a v duchu si říkala, že to bude muset slečně Libušce nějak oplatit a hlavně napravit všechny ty nepěkné řeči, co o ní vedla, aniž by ji vlastně pořádně znala...

GABRIELOVA CESTA 365 Kč

Kniha obsahuje náhledy do budoucnosti lidstva, sepsané inspirativním způsobem formou příběhu plného dobrodružství, které nenajdete v žádné jiné doposud vydané literatuře či filmu.

Gabriela na jeho cestě provázejí neuvěřitelné zážitky:

- setkávání s mistry plně ovládajícími doposud nepoznané duchovní schopnosti,

- neobyčejné způsoby cestování,

- nevšední obydlí a zahrady,

- nový rozměr přátelství a spolupráce se zvířaty,

- nové formy zvířat a rostlin,

- obnovená spolupráce s neviditelnými bytostmi přírody,

- ryzí pojmy jako úcta, přátelství, upřímnost, ušlechtilost, hrdinství.

Příběh je psaný s lehkostí a humorem. Nechybí tu ani jemnost, půvab a křehká nedotknutelnost čisté ženské duše. Stejně tak i neuvěřitelné množství napínavých a nečekaných zážitků a dobrodružství, které ve stále gradujícím sledu událostí spějí k působivému a překvapivému vyvrcholení.

Není pochyb o tom, že knihu přečtou jedním dechem čtenáři všech věkových kategorií

Ze života Keltů 385 Kč

Životopis duchovně otevřeného kmene Keltů, žijícího na území dnešního Skotska, jenž směl se dozvědět o brzkém příchodu Syna Božího Ježíše, směl se vědomě na tuto dobu připravovat a později - ač pozemsky vzdálen - spoluprožívat Jeho příchod i bytí na Zemi, stejně tak jako nakonec prožít i Jeho nepochopitelný, trpký konec pozemského života.

Tento životopis nabízí v řádu několika generací zcela netušený výhled do období mezi roky 100 před n. l. a 150 n. l., tedy do doby mimořádného dění Světla na Zemi, dění, které se nesmazatelně vrylo do celého dalšího vývoje lidské společnosti...

Zákony pro život na Zemi - kůže 260 Kč

Předmluva vydavatele

Povinností člověka je nalezení a naplnění smyslu života. K tomu pomáhá mu poznání zákonů, které ho trvale obklopují a kterým je každým okamžikem vydán na milost a nemilost ve spravedlivém tkaní vláken osudu.

Tyto zákony jsou Boží Vůlí vloženy od prapočátku do celého díla Stvoření. Byly, jsou a budou provždy neměnné - jednoduché a prostě účinkující. Jen pozemský člověk jejich viditelné projevy okolo sebe chápe skrze své vnímání více méně složitě, těžkopádně.

Pro lepší vpravení se do těchto zákonů byla proto Stvořitelem v převratných vývojových etapách dána lidem potřebná přikázání, předchystaná vždy v moudrosti k pochopení. Naplňování přikázání v životě přinášelo pak jednotlivcům i celým národům vzestup a blaho, jejich nedbání či překrucování naopak úpadek a zkázu, tak jak o tom zřetelně vypovídají dějiny Země.

Neúměrně sílící podřizování se lidstva materiálnímu vnímání světa přivodilo během tisíciletí nakonec úplné zasypání tolik potřebné schopnosti porozumění zmíněným Zákonům Stvoření. Aby byla bloudícím ze Světla ještě poskytnuta účinná pomoc, musela být proto přikázání Boží objasňována stále více podrobněji, vždy znovu a znovu v širších souvislostech.

Tak i nyní, v době velikého obratu světů ve vesmíru, přichází „Nový zákon“, aby společně s výkladem „Desatera přikázání“ vytvořil pevný základ pro nadcházející výstavbu, ve které se všechna nařízení i pozemské zákony budou důsledně opírat jen o Boží Vůli!

VE SVĚTLE PRAVDY, I.díl 250 Kč

209 stran

Pohádky pro malé i velké 229 Kč

Povídka staré paní

U příkrého srázu vysoké hory stál domeček staré paní. Vedla k němu jen úzká, sotva znatelná cestička.

Přejde-li se zelená louka, je nutno jíti kolem bublajícího potůčku a na konci, těsně u skály, vynoří se před vámi bílý domeček. Jsou v něm čtyři vlídné pokojíčky zářící čistotou a z oken je ten nejkrásnější rozhled daleko do údolí a hor.

Domky malého městečka stojí tu mírumilovně v krásné zeleni a kostelní věž s velkým křížem na vrcholu třpytí se v sluneční záři. Kolem bílého domu šumí potůček a vypráví ty nejrozpustilejší historky. V domečku žije zcela osaměle stará paní. Jejími přáteli jsou jen velký pes, koza a několik slepic.

Jednou v týdnu chodila stará paní dolů do městečka, aby si tam nakoupila vše, čeho potřebovala k živobytí. Vždy měla na sobě černé šaty. Její postava byla trochu sehnuta a scvrklou rukou opírala se o hůl.

Zažloutlá tvář byla nehybná. Ostrý nos, úzké tenké rty a modré oči dívaly se vždy upřeně vpřed. Zpod černého krajkového šátku vykukovaly šedivé vlasy. Nevypadala nikterak pěkně, naopak, svou přísností budila dojem zlé ženy. Již u prvního červeného domku u městské zdi sevřela svou hůl pevněji a zrychlila krok.

„Už přichází opět ta čarodějnice!“ křičely dvě děti, které si hrály přede dveřmi onoho domku.

Vrásčitá tvář staré paní ještě více ztvrdla. Křik brzy přivolal další děti a již za ní zazníval posměch a výkřiky. Paní kráčela beze slova dále doprovázena mladou, nezpůsobnou cháskou až na konec ulice.

Když později při svém návratu musela stará paní opět projíti ulicí, byla právě největší část jejích malých mučitelů u oběda. Jen ze dvorku u posledního domu opět zazněl výkřik: „Stará čarodějnice!“ a někdo odtud hodil po ní kamenem, který ji bolestně zasáhl do ramene.

Trhla sebou polekaně, ale šla neustále dál. Jen dvě velké slzy jí vytryskly z očí a kutálely se po tváři. Teprve když zahlédla před sebou svůj domek, povolila její ztrnulost. Ten tam byl chlad ošklivé paní. A když huňatý pes radostně zaštěkal a skákal jí vstříc, tu se již usmívala. Hned bylo vidět, jaké má krásné oči a ostrá, stará tvář zkrásněla. Takovou ji měly vidět děti!

Neznámé ze života Ježíše 265 Kč

…Rozhodl se, že nyní pomůže bratrům jiným způsobem. Večer je shromáždil kolem sebe a vyprávěl jim povídky. Použil toho, co četl ve svatých písmech, zvěstoval jim o praotcích a jejich činech a o Makkabeovi, hrdinovi Izraele.

Vedle toho užil i malá vyprávění, která mu poskytl okamžitý nápad. Tato byla všem nejmilejší. Nepozorovali téměř ani, že s tím bylo vždy spojeno užitečné poučení. Byly to dosud neslýchané povídky, jednaly o lidech, jakými byli oni sami, a to jim dodávalo velkého půvabu. Také Maria se ráda posadila se svou prací k dětem, když Ježíš vyprávěl.

Za takových večerů stával se jindy mlčenlivý Ježíš velmi výmluvným. Také veselá mysl, sídlící hluboko v jeho povaze, se příležitostně projevila. Dovedl se smát jako nikdo z ostatních. Perlivě a kouzelně zněl jeho smích, takže Maria musela zbystřit sluch. Proč jen nebýval vždy takovým? Zapomněla, že prožívání v otcovském domě obstoupilo veselou mysl jejího nejstaršího a že ona sama to byla, která jeho veselost udusila.

Ježíš jednou vyprávěl maličkým také o otci a pokusil se jeho obraz udržeti živým před jejich dušemi. Matka naslouchala užasle. Jak plně Ježíš otce pochopil, on, který ani nebyl Josefovým synem!

Jak správně vyložil jeho konání, jak jasně vylíčil jeho myšlení. Koho tu Ježíš slovy vykreslil, to nebyl těžkopádný muž, jakým většinou Marie Josefa viděla. Byl to v Boha věřící, dětsky zbožný Izraelita nejlepšího druhu, který svoje síly obětoval službě pro svou rodinu. Kdyby ho byla takto poznala, kolik bolesti srdce bylo by bývalo oběma uspořeno!

Opět se přihlásil hlas v jejím nitru:

„Měj se na pozoru, Maria, uč se z toho! Nenechej Ježíše vedle sebe strádati v neporozumění!“

Zákony pro život na Zemi - anglický papír 245 Kč

Předmluva vydavatele

Malé příběhy o velkých Zákonech 239 Kč

Jak Klárku bolelo a pak nebolelo bříško

Klárka se ráno probudila s pláčem: „Maminko, mě bolí bříško.“

Maminka se nad Klárkou starostlivě sklonila: „Ukaž, kde tě bolí? Tady? A tady ne? Tak to nic nebude, pojď,“ vzala Klárku na klín a položila jí ruce na bříško. Klárka se stulila do klubíčka … tak dobře je jen u maminky.

„Maminko, to krásně hřeje. Máte ruce jako kamínka.“ Klárka se jen tetelila a za chvilku bříško přestalo bolet.

To bylo včera. Když se dnes Klárka probudila, měla se jít umýt a obléknout, jako každý den, ale vzpomněla si, jak to bylo pěkné, když ji maminka včera ráno chovala a hladila … včera ji maminka dokonce i oblékla…

„Maminko, mě bolí bříško - jako včera.“

To by ale nebyla maminka, aby nepoznala, že tentokrát je bříško v pořádku.

„Klárko, opravdu tě bolí bříško?“ ptala se přísně.

„Klárka se chytla za bříško a stáhla obličej: „Bolí, au, au, au.“

„To je škoda, přichystala jsem ti ke snídani kakao a chlebíček s medem. Když tě ale bolí bříško, mohu ti dát jen čaj a tvrdý rohlík.“

„Maminko, mě už bříško nebolí.“

„Tak přece jsi šidila? A nebo mě šidíš teď?“

„Nešidím, maminko, podívejte se, že nebolí,“ poskakovala Klárka po pokoji.

„Jak můžu věřit holčičce, která si vymýšlí … pro jistotu dostaneš k snídani jen hořký čaj a tvrdý rohlík.“

Za chvíli Klárka seděla u stolu, křoupala tvrdý rohlík a slibovala mamince, že už nikdy, nikdy lhát nebude.

Maminka se usmála: „To je moc dobře, Klárinko, protože tomu, kdo lže, nemůže nikdo věřit. To bys třeba řekla: „Maminko, dejte mi, prosím, napít, mám žízeň.“ A já bych si pomyslela: „Klárka si opět vymýšlí, žádnou žízeň nemá…“ A nic bych ti nedala. Ale když jsi slíbila, že už nikdy lhát nebudeš, je vše v pořádku a jsi zase moje šikovná holčička. Ale dobře si to zapamatuj.

A vy, děti, si také dobře zapamatujte, že tomu, kdo lže, nemůže nikdo věřit. Ale vy byste přece nikdy nelhaly, že ne?

O lidském mozku 345 Kč

Přehled kapitol :

Malý a Velký Mozek – úvodem …
Thalamus a Hypothalamus
Šišinka mozková (Epiphysa)
Sluneční pleteň (Plexus Solaris)
Malá sluneční pleteň
TELENCEPHALON – VELKÝ MOZEK
1) Australopithecus.
2) Homo erectus.
3) Homo sapiens neanderthalensis.
4) Homo sapien sapiens.
5) Homo sapien sapiens na cestě k člověku dnešního typu.
Mozek jako tělesný orgán v souvislosti se skladbou a vyzařováním krve
1. HYPNÓZA – první stupeň
2. DRUHÝ STUPEŇ HYPNÓZY
3. TŘETÍ STUPEŇ HYPNÓZY
Modlitba – jistá cesta pro spojení ducha s nadhmotnými výšinami.

Malý a Velký Mozek – úvodem …

V díle „Ve Světle Pravdy“ od Abd-ru-shina se na více místech dočítáme o napjatém, až konfliktním vztahu dvou, svojí činností zásadně odlišných, částí nejsložitějšího orgánu těla - mozku člověka. Dočítáme se zde o rozdílnosti funkcí Předního - Velkého a Zadního - Malého mozku. Abd-ru-shin v Díle „Ve Světle Pravdy“ zcela konkrétním způsobem hovoří o nepoměrném vztahu těchto dvou částí.

Část produkující prvořadě myšlenkovou - rozumovou činnost nazývá mozkem Velkým. Malý mozek naopak popisuje jako tu část, která úzce souvisí se schopností přijímat nadhmotné záchvěvy lidského ducha - cítění.

„Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni cit a ovlivňuje tím současně Malý mozek. To jest projev ducha. Tedy vlna síly, která vychází z ducha. Tuto vlnu cítí člověk přirozeně tam, kde jest duch v duši ve spojení s tělem, tedy v centru tak zvané sluneční pleteně, která předává pohyb dále k Malému mozku, který jest tím ovlivněn.

Tento Malý mozek tvoří podle určitého druhu různorodého ovlivnění podobně jako fotografická deska ihned obraz průběhu, který duch chtěl, nebo který si duch ve své mocné síle svým chtěním vytvořil. Obraz beze slov! Přední mozek přijímá tento obraz a snaží se ho vylíčit slovy. Tím vzniká tvoření myšlenek, které pak docházejí k projevu v řeči.“

Pěstováním rozumu – hmotného myšlení - došlo v průběhu tisíců let k nepředpokládanému vývinu části, jíž nazýváme mozkem Velkým. Tento vývin nastal spolu s počátkem chtění člověka vědět a přemýšlet. Rozumové přemýšlení není v základě ničím nepřirozeným a bylo také ve vývoji bytosti člověka na zemi Stvořitelem v moudrosti předpřipraveným. Konfliktním však můžeme nazvat směr tohoto přemýšlení, jenž byl člověkem napřen neúměrně silně jedině ke hmotnému uplatnění. Tím zesílila se také vlastní orgánová část právě Velkého mozku. Hloubáním o hmotě rozvinula své schopnosti a vlastnosti nadměrným způsobem tato jinak vývojově o mnoho mladší část natolik silně, že doslovně přerostla a zatlačila část druhou, starší část mozku, udržující spojení s duchem člověka. S duchem, jenž je vlastním živoucím jádrem našeho bytí. Člověk jest duch!

„Celý průběh jest ve skutečnosti velmi prostý a jednoduchý. Chci ještě jednou opakovati: Duch za pomoci sluneční pleteně ovlivňuje daný mu můstek, vtiskuje tedy ve vlnách síly určité své chtění nástroji Malého mozku, který mu byl za tím účelem dán. Tento Malý mozek přijaté ihned podává dále přednímu mozku. Při tomto dalším podání stala se již malá změna zhuštěním, poněvadž Malý mozek přiměšuje svůj vlastní druh. Nástroje, které má duch k volnému použití, pracují v lidském těle jako články řetězu, jež zapadají přesně do sebe. Ale všechny jen formují, jinak nemohou. Všechno jim přinesené formují podle svého vlastního zvláštního druhu. Tak přijímá také přední mozek obraz, předaný mu Malým mozkem a vtěsná ho přiměřeně svému poněkud hrubšímu druhu do pojmů zúžených prostorem a časem. Tím jej zhutní a uvádí tak do hmatatelnějšího již jemnohmotného světa myšlenkových forem. Přiléhavě tvoří však již také slova a věty, které pomocí orgánu řeči pronikají do jemné hrubohmotnosti jako vytvořené vlny zvukové, aby tam vyvolaly opět nový projev, který uvádí tyto vlny do pohybu.

Mluvené slovo jest tedy projev obrazů prostřednictvím předního mozku. Přední mozek může však také říditi směr projevu místo k orgánům řeči k orgánům pohybu. Tím vzniká místo slova písmo nebo čin.

To jest normální pochod činnosti lidského ducha ve hrubohmotnosti, tak jak ho chtěl Stvořitel.

Jest to správná cesta, která by byla přivodila zdravý a správný vývoj ve Stvoření. Při tom by lidstvo nebylo mohlo zbloudit.

VIA NOBILIS - cesta k ušlechtilosti 265 Kč

Milé ženy,

Ráda bych vám nabídla knihu, která vznikla z touhy předat všem ostatním ženám obraz nádherného působení, který jsem dříve ani já sama neznala a netušila jsem, že je možné, abychom mohly mít takové krásné poslání v životě. Až teprve v osobních prožitích bolesti a neznámé touhy, nalezla jsem Pravdu, ze které stále čerpám. Mnohé jsem směla poznat a pochopit a tím jsem došla k naplnění svého života. Prožila jsem, co je to pravé štěstí. Toto poznání je tak silné, že není možné, aby si jej člověk nechával jen pro sebe a netoužil je předávat dále, aby i ostatní ženy směly nalézt svou úlohu, smysl života, aby nalezly odpovědi na všechny otázky, které si kdy v životě kladly.

Ano, je to tak, odpověď na každou naši otázku lze najít. Jen musíme umět hledat a čistě toužit znát tuto odpověď.

Tato kniha obsahuje přednášky na různá témata, dotýkající se ženského působení. Snažila jsem se vám předat obraz, který mne naplňuje a vede kupředu.

Je to jen malý zlomek vědění, které jsem směla načerpat z nádherné, moudré knihy „Ve Světle Pravdy“.

Kniha pro ženy nese název VIA NOBILIS neboli cesta k ušlechtilosti.

Přeji vám všem, abyste tuto cestu k ušlechtilému působení ženy směly nalézt a spolu s tím nacházely odpovědi na všechny otázky, které k vám v životě přichází.

Martina Štokrová

Miang-Fong 350 Kč

1. část

Miang-Fong

Vzpínajíce se vysoko k obloze, drsní a rozpukaní strážcové hor hleděli nehybně dolů na zelenou dolinu, která se bezstarostně vinula mezi skalami. Jejich vrcholky překrýval věčný sníh, jenž se v propastích a trhlinách měnil v zelenomodrý led, jemuž ani ten nejsilnější sluneční jas nedokázal vzít jeho nádheru.

Na jedné straně vysoko položené oblasti, v sevření skalních stěn, ležely dvě obrovské postavy, tak, jako by byly samy částí těchto skal. Blaženě se natáhly a vychutnávaly si hřejivé sluneční paprsky. Zprvu hleděly na tmavomodrou oblohu. Jejich pohledy ale brzy sklouzly k veselému životu, který se odehrával na nich a kolem nich.

Na obou stranách vesele zurčícího potůčku páslo se stádo horských koz. Hlídal ho štíhlý, vysoký chlapec, který musel hned tu a hned zase tam přiskočit, aby zabránil neposedným zvířatům vystupovat na útesy.

Ve své horlivosti oba obry nezpozoroval, dokud neklopýtl a nespadl do dlaně na hřejivou zemi odpočívající ruky jednoho z nich. Ten ho pevně zachytil a trošku s ním zatřásl.

„Nemůžeš se dívat kolem sebe, ty trpaslíku?“ zvolal pobaveně, až okolo zahučela ozvěna, jako by zaduněl hrom.

„Pusť mě,“ volal hoch a bránil se ze všech sil. „Pusť mě, jinak tam naproti spadne Fu-fu ze skály.“

„A bylo by to tak zlé?“ přál si obr vědět. Přitom ale uvolnil své sevření, takže jeho malý vězeň mohl vyklouznout.

Jako blesk byl chlapec odtud na nebezpečném místě, kde se nalézala koza. Obr však byl ještě rychlejší. Jen se trochu vzpřímil, natáhl svou dlouhou ruku a uchopil kozu. Ta se nyní vznášela nad hlavou svého malého ochránce a smích velkého bytostného znovu rozburácel ozvěnu.

„Ihned postav Fu-fu na zem!“ domáhal se chlapec, který se obrátil a bez dechu spěchal nazpět. Co však mohl zmoci proti smějícímu se obru?

Tu ale přišla nečekaná pomoc. Druhý obr se probudil ze svého snění a rozkazujíc obrátil se ke svému společníku.

„Dej chlapci kozu zpět, nezaslouží si, abys ho trápil, Uru.“

Ten hned postavil nebohé zvíře na zem, a to velkými skoky pospíchalo ke svému malému pánovi.

„Fu-fu, ty neposlušná,“ káral ji tento, a současně ji však přitom něžně objímal. „Jak jsi stále neopatrná,“ vytýkal jí.

Snažil se zachráněnou přidružit k čile se pasoucímu stádu.

Tu ho něco napadlo. Obrátil se, pohlédl na oba obry, kteří ho pozorovali a zvolal:

„Děkuji ti, Velký!“

„Koho myslíš, trpaslíku?“ zeptal se jeho trýznitel. „My oba jsme velcí.“

„Velký je ten, kdo je spravedlivý,“ zazněla nečekaná odpověď.

Chlapec chtěl již odejít, když tu se ozval hlas jeho zachránce:

„Líbíš se mi, ty maličký. Pojď se svými zvířaty sem, můžeme si popovídat. Uru jen žertoval. Nesmí vám nijak ublížit.“

Ochotně svolal chlapec písknutím své čtyřnohé chráněnce dohromady, a s radostí zjistil, že v blízkosti obou obrů bujela šťavnatá tráva a byliny.

„Co považuješ za spravedlivé?“ ptal se první obr, hned jak se malý pastýř pohodlně usadil na jeho nohou a udělal si výhled na své kozy.

„Spravedlivý je ten, kdo ze svého nitra ví, co činit, aby zůstal se vším kolem ve vyrovnání.“

„Tomu nerozumím,“ zabručel Uru, zatímco jeho společník chtěl vědět:

„To ti řekl kdo?“

„Můj otec.“

„Zavolej tedy svého otce, aby nám to vysvětlil,“ žádal obr.

„To nemohu. On již není zde,“ s povzdechem odpověděl chlapec.

„S kým tedy nyní žiješ? Komu patří zvířata?“ chtěl dále vědět obr.

„Nyní patří Wunovi, s nímž také žiji. Bije mne, když se některé koze něco stane.“

„Je to tvůj dědeček?“

„To nevím. Oh, slunce již zapadá, a já musím jít domů.“

Obratně vyskočil, zapískal na svá zvířata a spěchal s nimi po úzké pěšině dolů z kopce.

Uru se zvedl a díval se přes úbočí za ním.

„Tam dole je pár krtin, tam asi trpaslík bydlí,“ usoudil.

„On je požehnaným dítětem. Nevidíš to? Jemu nesmíš nic udělat,“ napomínal ho jeho společník.

Ženám 245 Kč

Výňatky:

Ženo, neplač a staň se ženou skromnou, plnou pochopení, laskavosti, klidu a síly. Rozvíjej své překrásné dary, jež jsi obdržela od Stvořitele. Nechtěj vládnout mužům svojí aktivitou, neboť tím narušuješ rovnováhu. Tvé působení nechť je tiché, bez očekávání pochvaly. Jen láska a radost má prochvívat vším tvým konáním.

***

Jako kalich bělostné lilie rozvíjí se nitro každé ženy, aby svou čistotou osvěžovalo vše kolem sebe. Jako vznešené ochránkyně všech ženských ctností, takové mají být všechny ženy zde na Zemi, a jedině takové si zaslouží úctu druhých.

***

Dejme stranou vše nepotřebné, co obtěžuje naši mysl. Nepromeškávejme ani vteřinu pohráváním si s myšlenkami, které nejsou důležité, čisté, posilující, propojující nás vzhůru. Ani žádných meditací či jiných způsobů rozebírání sebe sama není třeba. Pokud budou naše myšlenky jen čisté, budující a pomáhající, vše špatné od nás časem odplyne, protože nebude vyživováno. Jen Slovo Pravdy má zaměstnávat naši mysl. Neznamená to, že se budeme jako odtržené od země vznášet jen v oblacích. Musíme dokázat propojit svou každodenní činorodou práci se světlými myšlenkami. I tyto povedou nás k přísnosti tam, kde je třeba, například při výchově dětí, neboť tím jim dáváme nutnou oporu.

Představme si horský pramen, který živě a zároveň jemně stéká po kamenech. Vše, čeho se dotkne, prožije životadárnou sílu a čistotu. Tato čistota je však chladivá a udržuje neustálý pohyb. Vše, co by v této bystřině chtělo zůstat stát, pocítí tento chlad a ihned ožije. Buďme touto bystřinou, která v živém pohybu proudí krajinou, občerstvuje, dává sílu, radost a jas nebe, které se v ní odráží, a která nenechá nikoho stát a usínat ve svých vodách.

***

Krása ženy spočívá v jejím nitru. Bude-li ono prozářené láskou, čistotou, něhou, spanilostí, bude žena krásná v každém věku. Pokud toto v jejím nitru není, může své tělo jakkoliv vyzdobit - nebude nikdy krásnou. Bude pouze dovedně vymalovanou loutkou, která není ničím jiným než dekorací.

Chceme-li jíti vzhůru, do nebeských zahrad, musí se naše nitro stále zachvívat v harmonii krásy a lásky. Prožijeme-li záchvěv radosti z této krásy, uchovejme jej v sobě i ve všednosti dne.

Dávejme se cele i do každého díla, které konáme, a ono nám pak zpětně bude přinášet radost.

V každé ženě je uložena krása - pravá krása, jen ji musí chtít v sobě objevit. Pak může být oporou a posilou všem a pak si jí také budou všichni vážit, ctít ji a milovat.

***

Schopnost vědomě nést plnou odpovědnost za své činy znamená být si vědomý jejich následků, a v případě, že následky jsou pro kohokoliv špatné, daný čin vůbec nedělat. A už vůbec ne snažit se následek „napravit“ ještě horším skutkem!

Přírodní (fyzikální) zákony zde jsou. Byly zde a vždy budou. Jsou neměnné, stálé a dokonale přesné. Každý člověk nese plnou odpovědnost za své činy, přesně podle zákona zpětného působení (akce a reakce), ať již chce nebo ne, ať o tom ví nebo neví.

Co zaseješ, to sklidíš! Člověk má možnost zasít semínko rostliny, ale to, co z něj vyroste, to neovlivní. Záleží na člověku, co zasévá. Má možnost svobodné volby zasévat to, co chce. Ale jakmile zaseje, druh rostliny už nezmění. Ze smrkového semínka vyroste vždycky jedině smrk, nikdy ne dub. To je zákon přírody.

Stejně tak má možnost zasévat dobré či špatné skutky, slova a myšlenky. Jejich zpětné účinky na něj jsou však plně v rukou zákona zpětného působení!