Střípky moudrosti

3. Znovunalezené štěstí

V jednom malém domku na kraji města žili spolu již 9 let manželé Smutní. Měli takový malý domeček se zahrádkou. Hlavně paní Smutná na této zahrádce trávila mnoho času. Smutní byli zatím bezdětní, a tak ženě zbývalo dosti času na péči o tuto malou zahrádku. Vždy se zde mohla plně realizovat a prožívala alespoň trochu štěstí, které jinak ve svém vztahu s mužem postrádala. Cítila se jakousi tvůrkyní a vládkyní, neboť vše na této zahrádce šlo podle jejích představ.

„Jen kdyby jí ten muž alespoň trochu pomohl. Všechno aby si zařídila sama. Ten její Václav by jistě ani nebyl schopen vše takto nejen vymyslet, ale i zorganizovat, zařídit, a nakonec ještě i udělat. To zjistila již dávno, že v tomto směru se na něho vůbec nemůže spolehnout. Když přijde domů z práce, je vždy unavený a kolikrát i nevlídný. Vždyť ona ani neví, zda ji má vůbec rád. Tolik by si přála prožívat romantickou lásku!“

Tak mnoho po ní toužila a v této touze se stále jen nořila do svých snů, které mohla krásně prožívat při práci na zahradě. Pak navečer, když přišla domů, už se musela jen stále zlobit, co vše ten její neschopný muž zase neudělal, nebo udělal, ale špatně, a že ona přece nemůže zařizovat všechno. Její muž do toho všeho při jejích výtkách vždy jen mlčel, což paní Smutnou ještě více rozplamenilo. Když večer uléhala ke spánku, prožívala ještě tíživěji své neštěstí, své nenaplněné touhy po lásce, a tím i po dítěti, které její muž dosud nechtěl. Kdyby se mohla alespoň starat o malé děťátko, pak by mohla být o něco šťastnější. A tak to bylo stále dokola, stále jen kdyby, kdyby, a dny proplouvaly jeden za druhým paní Smutné skrze prsty a mizely nenávratně do dáli.

Pan Smutný byl majitelem nevelké stavební firmy a celý den prožíval ve své práci velké nasazení, neboť stále řešil nové a nové situace, vyplývající z jeho náročné práce. Měl kolem 20 zaměstnanců, což od něho vyžadovalo velké úsilí o získání dosti zakázek. Aby mohl pak být každý zákazník spokojen, museli jeho zaměstnanci odvést co nejlepší práci, a to někdy vyžadovalo mnoho úsilí, zvládnout vše kontrolovat, a pak trvat na co nejkvalitnější práci, kterou vždy ode všech požadoval.

Domů přicházel často velmi pozdě a nesmírně toužil po odpočinku. Co jej však téměř vždy uvítalo doma od jeho ženy, byly většinou jen výtky a výčitky. Neměl sílu na ně opakovaně odpovídat, a tak se raději uzavřel ve svém světě hudby, kterou si tak rád pouštěl. Byla to většinou vážná hudba, která se linula jeho pokojem a při které alespoň částečně mohl čerpat osvěžení, posilu a radost. Vždy se rozesmutněl nad tím, že jeho žena již ztratila svůj dívčí půvab, který ho tenkrát tak oslovil a naplňoval jej štěstím a radostí. Tolik toužil, aby se opět vrátila její dřívější ušlechtilá krása a tichá mírnost, která mu dodávala tolik sil a ze které mohl zpočátku čerpat i mnoho inspirací. Jak jen to je možné, že se to vše ztratilo? Vždyť nyní prožívá jen hrubost v jejích slovech, která jej vždy tak zraňují. Tak rád by jí byl nápomocen i při práci na jejich zahrádce, kde zpočátku pracovali společně. Jen časem se stalo, že jeho Alice chtěla vše rozhodovat sama a začala mu dávat najevo, že ona ví lépe, jak jejich zahrádka má vypadat. Nechtěl se s ní přít, vždyť to se mu příčilo, hádat se se svou ženou kvůli tomu, zda zasadit ovocný stromek nebo keř s růžemi.

Ne, on se nechtěl přít, a tak raději na jejich zahrádku přestal chodit. Cítil stále jen větší prázdnotu v jejich vztahu a jejich prvotní štěstí, které prožívali kdysi dávno, bylo již téměř vše pryč a on nechtěl, aby se z takového vztahu narodilo dítě. Ano, i on by rád vychovával se svou ženou dítě. To by ale musela být znovu ta jeho Alice. Nevěděl však, co učinit, jak změnit běh věcí, které se začaly ubírat zcela jiným směrem, než by on sám chtěl a než by si kdysi dávno dovedl představit. Jen ve svém nitru zoufale prosil, aby se stalo něco, co by mohlo toto jejich vysilující a nešťastné soužití změnit.

Jednoho dne se potkala paní Smutná se svou dávnou kamarádkou z dětství, která právě tlačila kočárek s děťátkem. Z paní Svatavy vyzařovalo takové štěstí a krása, že paní Smutná byla tím vším mocně přitahována. Nemohla tedy odmítnout její pozvání k ní domů. A ať jistojistě s sebou vezme i svého muže. Paní Alici se nejdříve nechtělo brát svého Václava s sebou. Jen by tam jistě někde posedával, ještě by jí dělal ostudu. Ale paní Svatava na tom trvala, a ta její holčička, Julinka, byla tak krásná, třeba by to mohlo Václava oblomit a mohl by svolit k tomu, že by i oni mohli mít nějaké takové děťátko. A tak tedy nakonec souhlasila, že v sobotu přijedou...

7. Ukončení utrpení dobrem

Paní Kulhánková a paní Černá stály před domem, kde se setkaly, když šly vynést smetí. Obě to byly ženy rádomluvné, a tak během chvilky zapředly hovor, který plynul bez přestávky, jako by se ani jedna z žen nepotřebovala nadechnout.

Bylo 9,00 hodin ráno a slečna Libuše šla do školy, kde vyučovala. Jako vždy se usmívala a radovala se z nového dne. Když zahlédla paní Kulhánkovou a paní Černou, přelétl přes její tvář mírný zákmit smutku, přesto se na obě ženy usmála a popřála jim krásné ráno.

„Jo, jo krásné ráno,“ volala paní Černá a směrem k paní Kulhánkové dodala: „To už dávno bylo, už je dopoledne. To se to někomu vyspává, když se nemusí o nikoho starat. Kdo by ji taky chtěl, ženskou bláznivou. Vždyť se na ní podívejte, jak chodí. Jako kdyby měla nějakou vadu nohou. Ať je horko nebo zima, pořád courá ty dlouhé sukně po zemi. To se nedivím, že o ni žádný muž nestojí. Co taky s takovou divnou, bláznivou,“ ukončila své pomluvy paní Černá.

„A jděte, já myslím, že to tak zlé nebude. Působí mile, naše Alenka k ní chodí do třídy a má ji moc ráda,“ povídala paní Kulhánková.

Na to se však opět ozvala paní Černá s dalšími a dalšími pomluvami, které vycházely stále neuvěřitelně rychle z jejích úst, až si paní Kulhánková nebyla zcela jistá tím, co si myslela předtím.

Slečna Libuše přišla do třídy, kde vyučovala dějepis, výtvarnou výchovu a zpěv. Na jejím stole ležela kytička a několik psaníček od dětí. Měli spolu takovou domluvu, že pokud je bude něco trápit, tak si to sepíší do malého psaníčka, protože při tom psaní mnohdy samy najdou odpověď na své trápení, a pokud ne, pak si slečna Libuše psaníčko přečte a pokusí se sepsat příběh, v němž by mohla být ukrytá odpověď, a ten by si pak společně s dětmi přečetli.

Slečna Libuše se posadila ke stolu a jako vždy se zeptala dětí, kdo má pro dnešní den připravenou nějakou hlubokou myšlenku, se kterou by se rád podělil s ostatními. Přihlásila se Markétka a začala hovořit:

„Moje maminka mi říkala, že se mám vždy snažit vycítit, zda je druhý člověk šťastný či nešťastný, zda jej něco nebolí nebo netrápí, abych pak mohla vědět, jak s ním hovořit, nebo jen mlčet, abych prostě uměla soucítit s druhými, ale také s nimi uměla prožívat jejich radost. Ale Bedřich mi říkal, že jemu rodiče vysvětlovali, že se nemáme starat o problémy druhých lidí, abychom nebyli zbytečně zvědaví. A já si myslím, že má pravdu moje maminka, ale zase si nejsem jistá, zda není něco i na tom, co říkal Bedřich. Tak bych chtěla poprosit, zda bychom si o tom nemohli něco povědět.“

Slečna Libuše se usmála a vzpomněla si na své sousedky, které, jak tušila, jistě ještě stojí před domem a místo užitečné práce postupně rozebírají starosti svých sousedů. Zavřela oči a poprosila v maličké vteřině vzhůru, aby směla zachytit ten nejlepší obraz, kterým by pak mohla dětem přiblížit rozdíl mezi opravdovým spoluprožíváním a nečistými pomluvami, které měli na mysli Bedřichovi rodiče.

„Víte, milé děti, lidé se dnes již více setkávají se zbytečnou zvědavostí, závistí a nepřejícností, a tak ani nevěří tomu, že je možné prožívat s druhými opravdové přátelství, které dokáže rozpoznat u blízkého člověka jeho naladění. Z celé historie lidstva je možné poznat, že míru citového prožívání celých národů určovaly vždy ženy, svou schopností jemnějšího vnímání. Tuto schopnost buď dokázaly využívat v čistém, a pak vše okolo nich žilo v čistém vnímání, přátelství, ve spolupráci, v harmonii a lásce. Anebo, když to nebyly schopné naplňovat čistě, potom šířily se okolo nich jen intriky, šarvátky, neřesti a bolest. Ona ta hranice mezi všímavostí čistou a nečistou je velmi tenká, ale dost dobře znatelná.

Na rozlišení vám, děti, je velkým pomocníkem vaše srdíčko, vaše nitro. Pokud vaše vnímání vede k tomu, že dokážete stále jemněji rozpoznávat pohnutky druhých lidí a dává vám to možnost se nejen nechat druhým člověkem obohatit, ale zároveň víte, jak pomoci, pak je to to pravé vnímání druhých lidí. Ale pokud by vaše vnímavost vedla jen k tomu, že druhého pomluvíte, nebo jen budete šířit své povrchní představy o tom, jaký je tento člověk, potom tím jen ublížíte. Později také můžete zjistit, že vše bylo ještě jinak, než to na počátku vypadalo, a pak se těžko, přetěžko napravuje vaše slovo, které jste již vyslali do světa. Já však věřím, že byste jistě všichni chtěli šířit jen to nejkrásnější. Tak na to vždy mysleme. To je pro dnešní den myšlenka, kterou již můžeme uskutečňovat. Nyní si povíme něco o velkém, avšak pyšném Římu.“

Markétka slečnu učitelku poslouchala a říkala si, že mluví stejně krásně jako její maminka, ale také si všimla, že maminka je mnohem šťastnější, protože má tatínka a ten to všechno přesně také tak cítí. Markétka si nebyla jistá, zda slečna učitelka je v tomto směru šťastná a moc ji to trápilo, protože věděla, že slečna Libuška je moc hodná, a přála si, aby mohla být také moc šťastná. A tak prosila s tím nejvroucnějším srdcem vzhůru, aby věděla, jak jen by bylo možné paní Libušce pomoci. Toho dne si však z hodiny dějepisu nepamatovala vůbec nic, ale říkala si, že se zeptá tatínka, zda by byl tak hodný a vyprávěl jí, jak tam v tom velkém Římě tenkrát žili. Tatínek, ten totiž uměl moc krásně vyprávět.

Slečna Libuška si všimla, že Markétka nedávala již moc pozor, když hovořila o uspořádání ve velkém Římě, ale také věděla, že Markétka o něčem moc důležitém přemýšlí, a že se svou zodpovědností, kterou u ní viděla, vše z dějepisu dožene.

Když se odpoledne slečna Libuše vracela domů, zahlédla paní Černou, jak je opřená o své ruce v okně a sleduje vše, co se na ulici děje. Bylo jí té ženy líto. Byla již sama, neboť muž ji opustil a ona zahořkla nejen vůči všem mužům, ale vůči všem lidem, kteří z jejího pohledu neprožili takovou bolest jako ona. Chudák, kdyby druhým nějak pomáhala, mohla by prožívat jistě alespoň nějakou radost, ale takto se jen utápí v zášti.

Tak přemýšlela milá Libuše nad paní Černou, která ze všech obyvatel v domě měla zrovna slečnu Libuši ráda nejméně a škodila jí, jak jen mohla.

Jednoho dne zrovinka paní Černá spěchala rychle, rychle s košem, aby zde stihla paní Kulhánkovou a dozvěděla se zase něco nového, když tu, jak běžela po schodech, jí uklouzla noha. Protože však měla plné ruce smetí, které nechtěla upustit, jen zvedla ruce s těmi kyblíky nad hlavu a zřítila se ze tří schodů jak dlouhá tak široká. Samozřejmě, že vysypala i to smetí. A tak tam zůstala celá vyděšená, nevědouc, co že se to vlastně stalo. Chtěla se postavit, ale nešlo to. Paní Kulhánková mezitím odjela výtahem nahoru až do posledního patra a ostatní v tu dobu už byli v práci. Co teď, přece tu nebude křičet na celý dům o pomoc. Najednou se ozvalo otevírání dveří, pak šramot klíčů v zámku a blížily se rychlé drobné kroky z patra nad ní. Náhle nad sebou spatřila slečnu Libuši. Jak byla najednou vděčná, že chodí do školy později než druzí do práce. Hned se v nitru omlouvala, že jí za to kdy pomlouvala.

Slečna Libuška běžela hned k ní.

„Paní Růženko, co se Vám to stalo?“ zeptala se soucitně.

„Růženko, tak mi dlouho nikdo neřekl,“ pomyslela si paní Černá a hned začala vysvětlovat slečně Libušce, že se nemůže postavit na nohu, že moc rychle utíkala po schodech a nějak jí nohy běžely pomaleji než tělo.

Slečna Libuška hned vzala telefon a volala na pohotovost, aby rychle někdo přijel, že se paní nemůže hýbat, protože zjistily, že paní Černou ještě hodně bolela záda v kříži. Pak ještě zavolala do školy, zda by za ni kolegyně nezaskočily, že musí pomoci jedné paní, která je v nouzi.

„Ach jo,“ vzdychla si paní Černá, „v nouzi poznáš přítele. Ona snad ta slečna Libuše bude taková milá osoba, která ji tu nenechá ležet v bolestech na schodech.“ A další údiv zračil se na tváři paní Černé, když slečna Libuše doběhla domů pro deku a polštář, aby na těch studených schodech se ještě nenastydla. A pak jí celou dobu vyprávěla samé hezké věci o nějakých krásných zahradách, které si pěstujeme svými krásnými myšlenkami, že z toho šla paní Černé jen hlava kolem.

A už přijel i pan doktor. Takový milý a hezký muž. Hned se ptal, jak se paní Černá cítí a jak že se jí to stalo. Paní Černá si najednou uvědomila, že ani tu bolest celou dobu nevnímala, jak poslouchala slečnu Libušku, a ona jí přitom držela ruku na tom bolavém místě. Pan doktor se na slečnu Libušku podíval a poděkoval jí za pomoc.

„Vy budete mít jistě léčivé ruce a hlavně dobré srdce. Dnes se často nestává, že by si lidé takto pomáhali. To Vás, paní Černá, bude mít tady mladá paní ráda.“

„To je slečna, pane doktore, taková hodná, že jo, já na to teď taky přišla. Asi na tom něco bude, když si lidé dokážou pomáhat. Ani kvůli mně nešla do práce a zůstala tu se mnou celou dobu. Taková je hodná,“ chválila paní Černá a v duchu si říkala, že to bude muset slečně Libušce nějak oplatit a hlavně napravit všechny ty nepěkné řeči, co o ní vedla, aniž by ji vlastně pořádně znala...