Miang-Fong

Miang-Fong

Vzpínajíce se vysoko k obloze, drsní a rozpukaní strážcové hor hleděli nehybně dolů na zelenou dolinu, která se bezstarostně vinula mezi skalami. Jejich vrcholky překrýval věčný sníh, jenž se v propastích a trhlinách měnil v zelenomodrý led, jemuž ani ten nejsilnější sluneční jas nedokázal vzít jeho nádheru.

Na jedné straně vysoko položené oblasti, v sevření skalních stěn, ležely dvě obrovské postavy, tak, jako by byly samy částí těchto skal. Blaženě se natáhly a vychutnávaly si hřejivé sluneční paprsky. Zprvu hleděly na tmavomodrou oblohu. Jejich pohledy ale brzy sklouzly k veselému životu, který se odehrával na nich a kolem nich.

Na obou stranách vesele zurčícího potůčku páslo se stádo horských koz. Hlídal ho štíhlý, vysoký chlapec, který musel hned tu a hned zase tam přiskočit, aby zabránil neposedným zvířatům vystupovat na útesy.

Ve své horlivosti oba obry nezpozoroval, dokud neklopýtl a nespadl do dlaně na hřejivou zemi odpočívající ruky jednoho z nich. Ten ho pevně zachytil a trošku s ním zatřásl.

„Nemůžeš se dívat kolem sebe, ty trpaslíku?“ zvolal pobaveně, až okolo zahučela ozvěna, jako by zaduněl hrom.

„Pusť mě,“ volal hoch a bránil se ze všech sil. „Pusť mě, jinak tam naproti spadne Fu-fu ze skály.“

„A bylo by to tak zlé?“ přál si obr vědět. Přitom ale uvolnil své sevření, takže jeho malý vězeň mohl vyklouznout.

Jako blesk byl chlapec odtud na nebezpečném místě, kde se nalézala koza. Obr však byl ještě rychlejší. Jen se trochu vzpřímil, natáhl svou dlouhou ruku a uchopil kozu. Ta se nyní vznášela nad hlavou svého malého ochránce a smích velkého bytostného znovu rozburácel ozvěnu.

„Ihned postav Fu-fu na zem!“ domáhal se chlapec, který se obrátil a bez dechu spěchal nazpět. Co však mohl zmoci proti smějícímu se obru?

Tu ale přišla nečekaná pomoc. Druhý obr se probudil ze svého snění a rozkazujíc obrátil se ke svému společníku.

„Dej chlapci kozu zpět, nezaslouží si, abys ho trápil, Uru.“

Ten hned postavil nebohé zvíře na zem, a to velkými skoky pospíchalo ke svému malému pánovi.

„Fu-fu, ty neposlušná,“ káral ji tento, a současně ji však přitom něžně objímal. „Jak jsi stále neopatrná,“ vytýkal jí.

Snažil se zachráněnou přidružit k čile se pasoucímu stádu.

Tu ho něco napadlo. Obrátil se, pohlédl na oba obry, kteří ho pozorovali a zvolal:

„Děkuji ti, Velký!“

„Koho myslíš, trpaslíku?“ zeptal se jeho trýznitel. „My oba jsme velcí.“

„Velký je ten, kdo je spravedlivý,“ zazněla nečekaná odpověď.

Chlapec chtěl již odejít, když tu se ozval hlas jeho zachránce:

„Líbíš se mi, ty maličký. Pojď se svými zvířaty sem, můžeme si popovídat. Uru jen žertoval. Nesmí vám nijak ublížit.“

Ochotně svolal chlapec písknutím své čtyřnohé chráněnce dohromady, a s radostí zjistil, že v blízkosti obou obrů bujela šťavnatá tráva a byliny.

„Co považuješ za spravedlivé?“ ptal se první obr, hned jak se malý pastýř pohodlně usadil na jeho nohou a udělal si výhled na své kozy.

„Spravedlivý je ten, kdo ze svého nitra ví, co činit, aby zůstal se vším kolem ve vyrovnání.“

„Tomu nerozumím,“ zabručel Uru, zatímco jeho společník chtěl vědět:

„To ti řekl kdo?“

„Můj otec.“

„Zavolej tedy svého otce, aby nám to vysvětlil,“ žádal obr.

„To nemohu. On již není zde,“ s povzdechem odpověděl chlapec.

„S kým tedy nyní žiješ? Komu patří zvířata?“ chtěl dále vědět obr.

„Nyní patří Wunovi, s nímž také žiji. Bije mne, když se některé koze něco stane.“

„Je to tvůj dědeček?“

„To nevím. Oh, slunce již zapadá, a já musím jít domů.“

Obratně vyskočil, zapískal na svá zvířata a spěchal s nimi po úzké pěšině dolů z kopce.

Uru se zvedl a díval se přes úbočí za ním.

„Tam dole je pár krtin, tam asi trpaslík bydlí,“ usoudil.

„On je požehnaným dítětem. Nevidíš to? Jemu nesmíš nic udělat,“ napomínal ho jeho společník.